Elegie

Jeden z nejtalentovanějších tvůrců české poezie dvacátého století se v devíti básních pokusil analyzovat svůj niterný stav, který se pohybuje na vypjaté existenciální struně, doslova mezi životem a smrtí. Orten bytostně sdílí pocit vlastního ohrožení, propojený s tragickou situací jeho okupovaného národa. V těchto těžkých chvílích do jeho vědomí stále ostřeji proniká poznání, že svět je na pokraji zániku a zmaru, ztrácí svůj dosavadní pevný řád a jakékoli konání už proto nemá žádnou cenu. Pro Ortena se zhroutily všechny jistoty, z nichž nejcitelnější byla ztráta domova. V jeho verších se stále naléhavěji objevují elegické tóny smutku a trápení, strachu a nejistot, které ho zcela neúprosně a neodvratně posunují k hranici smrti. Orten hodnotí průběh svého života, loučí se s mládím i se svou láskou a smiřuje se s předtuchou blížícího se konce. Na chvíli se vrací i do okamžiků šťastného dětství, aby tyto obrazy vzápětí nahradil slokami o nezvratnosti lidského údělu. Neboť básník je už přesvědčen o tom, že i když "tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve," jeho osobní drama se naplňuje a spěje k tragickému závěru.